Zprávy z nového domova od Bruníka, který bydlí u paní Hanky

Z Brunova deníčku: Bylo jich pět.

Přes mřížku přepravky hledají mě čtyři oči ve tmě: „Hele, hele, je tam, je tam!,“ nese mi k uším jak z amplionu. „Jistěže jsem tady. Jste mě sem nacpali, jsem tady. K těmhle mě chtějí přestěhovat? Chci ven! Ne v přepravce, z přepravky! Hele, auto, že se dnes někam se pojede jsem si …“

Tma.

Budí mě zvuk těžkých vrat a kolébání téhle klustrofobní škatule. Kdo mě z ní pustí toho nepoškrábu – pro dnešek. V mžiku jsem na zemi; aspoň, že čtou myšlenky. Chystám se ven, ale skrz mřížku se zas míhají cizí oči. Dvě, čtyři, šest, … Deset?! Ráno klidná  snídaně se stejnýma tvorama jako já, siesta, cupování hadry a pak tohle.

„Vzdávám se, odvezte mě zpátky!,“ otáčím se k té hrůze zády, když se po mě sápe něčí ruka a pokládá mě na koberec v nevelké místnosti s deseti očima.

Představení začíná.

Bojácná kukadla prý patří jedenáctileté hnědé labradorce Doře alias Hnědka nebo Blbka podle toho, co zrovna udělá – v jejím případě spíš neudělá. Smutný pohled věčného prosebníka je menší fena – směska čehosi a hnědého labradora – se jménem Mery, Mařenka či Mařena, podle toho, kolik smetí vytáhne z koše nebo vyhrabe a přinese to, co jiní naopak zahrabávají. Třetí, těkavý kukuč černého křížence, dítěte Mařenčina, smělá dvouroční fenka, amatérský paragán, statný otužilec, pokřtěná jako Václav, zapsaná jako Era, pracovním jménem Mimino.

Nakonec – doufám -, dvě spřízněné duše – taky doufám-, Sisi a Želva, kočky evropské.

A mezi tím vším já, Bruno Perla Moravy – pro tuto chvíli dvakrát tak velký, řvoucí jako tygr. Dobře, trochu vyděšený tygr, ale hlasitější vyhrává; asi ne dnes, ale nepřejte si mě zítra v tuto dobu napřesrok. Ostatně, kdo měl ta nebohá stvoření vést, když ne já?

Průzkum džungle.

Procházím zahálčivě kuchyní, kolíkovat nová území a sjednat si zasloužený respekt, dát se na odiv; popravdě vlastně utíkám před funícím Miminem. Seshora se nese konejšivý hlas nové paničky, snažící se mě přesvědčit, že si chce jen hrát. „Sice malej, ale ne padlej na kokos! Nejspíš ta obluda nedostala svou pátou svačinu,“ brumlám si s nedůvěrou pod fousy. Po dvou kolech kolem židle vítězím útěkem za kamna, a tak, mezitím co sbírám síly, si našlo Mimino půlku medvěda a odbíhá k ostatním do předsíně představit lovecký triumf; Dora nezaujatě odchází, Mařenka zajatá čenichem ve vysoké botě jen  poulí oči.  Se sazí mezi očima kontroluju perimetr; jestli nechci dělat zástup za medvěda, musím vyslídit jeho druhou půlku.

Spřízněné duše

Želva je zřejmě princezna s hradem jen pro sebe – nafurt. Každý můj pokus o kamarádství vrací útěkem nebo útokem. Ať si trhne fousem, nebudu se doprošovat. Maximálně jeden pokus navíc. První společná kočkovaná – po týdnu! proseb a úskoků. Ale stálo to za to. Žádná jiná už mě nemůže kousat do hlavy tak jako ona. Se Sisinou se shodneme taky. Vzájemná fackovaná navečer přináší do spánku klid a šetří šidítka.

Po dvou měsících adopce

Fasovali jsme škrabadlo až ke stropu – tři podesty, tři pelechy. Pelech nahoře je můj – jednak mám přehled a druhak sem nemůže Mimino – pelech uprostřed je můj a pelech dole je můj. Občas pronajímám. Z jídla mám nejradši konzervy a konzervy. Jednou si tak s hlavou k oknu upřenou přemýšlím o smrtelnosti chrousta a pak se koukám na sebe do vyleštěné misky. Jídlo není dobré v tomhle zvěřinci opatrovat, nedá se uhlídat! – po týdnech cviku tak zvládám debužírovat i v tempu závodní jídelny.

Předsevzetí.

Přes Vánoce přibrat.

Přes ty další taky.

Hlídat misku!

Najít odvahu a skočit páníčkům na hlavu.

Ochočit Mimino.

Přinášet všem radost; oni přinesou konzervy.

 

 

 

 

 

 

 

Rychlý kontakt

Tel.: 722 938 058
Tel.: 721 550 270
E-mail: info@perlamoravy.cz

Ukázky z fotogalerie